Hemofilie a sport – protiklady se přitahují?

Hned v úvodu můžete namítnout, že nejde o protiklady, ale rozhodně také nejde o harmonické soužití. Možná, že by bylo trefnější říci, že se extrémy přitahují – na jedné straně křehký organismus a na druhé straně až agresivní a rizikové konání. Ale ani to nemusí být plně pravda, protože někdo může být i s těžkou hemofilií relativně minimálně omezen ve svých aktivitách a tudíž i v dobré tělesné i fyzické kondici a naopak. A s tím přímo souvisí i možnost sportovní aktivity - pro někoho může být dostatečným sportovním výkonem i neplánovaná delší chůze po rovině, jiný má výraz sport pevně svázán hlavně s pocitem intenzivního nárazového vydání veškeré naakumulované a přebytečné energie. To je kromě omezení vlastním onemocněním dozajista způsobené i civilizačním sedavým způsobem života. Takové vydání energie provází prožitek vnitřního dobrého pocitu – jednak vydáním této energie, ale i vyplavením adrenalinu při blahodárném sportovním či soutěživém stresu. To sice platí obecně pro veškerou populaci, ale někdo nemusí sportovat celý život aniž by to pociťoval jako jakoukoli újmu a i přes vyloženě nezdravý životní styl se může dožít ve zdraví a spokojenosti i relativně velmi vysokého věku. Typickým příkladem je například Winston Churchill. A samozřejmě jsou i opačné extrémy – kterých je samozřejmě méně – kdy aktivní sportovec může zemřít velmi mlád a zdánlivě i z plného zdraví. Jistě si v paměti vybavíte nedávné případy několika fotbalistů.
Tím vším chci říci, že sport není univerzálním všelékem a také to, že co může jednomu prospívat, může druhému škodit. A v případě hemofilie toto platí dvojnásob. Já vás rozhodně nechci poučovat o tom, jaké omezení postižení přináší – to všichni bohužel víte  mnohem lépe než já, ale rád bych spíše připomenul určité limity. Byl bych velmi rád, kdybyste se nad nimi sami zamysleli a dosáhli spokojenosti se sportovním vyžitím i s nimi.
Mám plné pochopení pro to, že chcete žít plnohodnotný život, čemuž se i já snažím přispět. O to více jsem si vědom svých současných medicínských i ekonomických limitů. Ať chcete či nechcete, vaše tělo má od přírody nastavené jiné limity než většina ostatní populace. Jistě namítnete, že díky pokroku medicíny je možné tento handicap dnes již relativně snadno překonat a tudíž se můžete v zásadě ve všem vyrovnat většině ostatní populace – tedy i ve sportovních aktivitách. Ano, teoreticky máte pravdu, tento handicap jistě lze na přechodnou dobu překlenout současnou terapií, ale otázkou zůstává, je-li to ta jediná překážka k zařazení se mezi ostatní sportovce.
Mám obavy, že tomu tak zcela není. Zde si dovolím drobné přirovnání – určitě byste považovali za nerozum, kdyby boxer muší váhy měl podstoupit rovnocenný souboj se šampiónem těžké váhy – byť by byl vystrojen dodatečnými chrániči s tím, že tak pocítí zdrcující údery soupeře. Podobné situaci se vystavujete i vy při všech rizikových aktivitách, kdy je takovým „chráničem“ vaše léčba. Musíte si jednoznačně uvědomit, že tím neeliminujete možné následky těchto aktivit na organizmus – vy si pouze díky léčbě dokážete normalizovat koagulaci, ale všechny ostatní limity vašeho organismu se tím rozhodně nemění. Především určité omezení kloubní hybnosti, svalová atrofie, zmenšení kostní pevnosti, to jsou objektivně prokázaná fakta. Ale i u zdravého člověka dojde při adekvátním traumatu k rozvoji hematomu, se kterým se ovšem jeho organismus dokáže bez pomoci vyrovnat. Stejná situace u vás může znamenat několikadenní terapii se všemi známými riziky s tím, že k tomuto nemuselo dojít.
Nechci vyvolat dojem, že chci něco zakazovat či naopak přikazovat, co máte či nemáte dělat. Hranice každého z vás jsou individuální, ale pevně dané – nikdo z nás nedokáže překročit vlastní stín. Je daleko důležitější umět si správně stanovit hranice a dosáhnout spokojenosti v rámci svých možností. Nyní zde nechci rozebírat vhodné a nevhodné sporty, protože to záměrně ponechávám na vás a vašich spolu či protihráčích. Společně se nad tím zamyslete a pak zvolte takové činnosti, při kterých můžete dosáhnout sportovního vyžití bez dalších zbytečných rizik pro své zdraví.
Každý úraz je sice zbytečný, ale někdy se mu při běžných denních aktivitách nedá zabránit. O sportovních úrazech to rozhodně neplatí a vy vždy a za každý úraz zaplatíte cenu velmi vysokou, nejen ekonomicky.
Jistě, sport je činnost prospěšná, ale nemusí být tomu tak být vždy a pro každého. Raději před každým kláním vyhodnoťte vzhledem ke své momentální kondici možný prospěch takové aktivity, ale hlavně i rizika. Sebekriticky odhadněte limity svého organizmu a mějte na paměti, co jsem už řekl dříve: terapie pouze normalizuje koagulaci. Sice vás v tomto ohledu staví na přechodnou dobu na roveň ostatní populace, ale nesnímá rizika běžného sportovního úrazu.
Závěrem bych si dovolil určitou parafrázi jednoho trochu zprofanovaného hesla: „Fandi, ale zůstaň člověkem“ na „Sportuj, ale zůstaň hemofilikům.“ Sport má přinášet radost a uvolnění, a ne stres, bolest a utrpení.

Radovan Kubeš

P.S. Rád všem, kteří si nejsou jisti správností volby sportovní kratochvíle, přispěji skromnou  radou.