Co řeší svět

Naštěstí se většina otázek už netýká naší republiky, ale něco přeci jen ano. Kardinální otázka posledního fóra zněla: má v době rekombinantních přípravků ještě budoucnost produkce těch plazmatických? Na toto téma se vedla dlouhá a mnoha argumenty podložená diskuse. Pro většinu lidstva světa bohužel stále ještě irelevantní, protože k adekvátní diagnostice a léčbě hemofilie má přístup jen 25 % potřebných, z nich je mnoho odkázaných jen na prostou plazmu, případně – v tom lepším příkladu – kryoprecipitát. Tři čtvrtiny lidí s hemofilií jsou tedy zcela mimo.

Přesto – nebo možná právě proto – je snaha o co největší bezpečnost plazmatických preparátů na místě. Země s velkou spotřebou a ještě větší potřebou totiž staví vlastní malé zpracovatelské kapacity s potenciálním rizikem. Jde hlavně o Indii, Rusko a Čínu, kde WFH vyjadřuje velkou obavu o spolehlivost jejich virové kontroly. V Evropě i Americe nebo Austrálii není třeba mít z kontaminace plazmatických derivátů obavy, tady existuje jistota, že dosud známé viry testování darované plazmy, testy zachytí. Ovšem běžné a dříve nebývalé cestování po světě s sebou zároveň nese větší riziko přenosu virových onemocnění tam, kde se dosud nevyskytovalo. Proto výrobní firmy věnují testování a bezpečnosti svých produktů obrovskou pozornost. Výsledkem je, že příjemci plazmatických koncentrátů ve vyspělých zemích – sem se počítáme i my – nemusejí mít obavy. Akutním nebezpečím pro nevyvinuté trhy zůstává především hepatitida E, západonilská chřipka a parvovirus. V rozvojových zemích se ročně sebere 45 miliónů jednotek plazmy, přitom dnes už není žádná země ve spotřebě plazmy soběstačná.

A co rekombinanty? Budou zřejmě hrát v blízké době stále větší roli, ale plazmatické výrobky asi nikdy plně nenahradí. Zdroje plazmy jsou téměř nekonečné a průmysl rekombinantů zatím nedokáže plně trh saturovat. V roce 2011 se ve světě spotřebovalo 8,1 bilionu jednotek Faktoru VIII. Rekombinanty vyrobené na bázi křeččích buněk jsou stále dražší než plazmatické a to hraje roli nejen u nás, ale i v mnoha – snad všech – dalších rozvinutých zemích světa.

Světová hemofilická federace je tedy přesvědčená, že soumrak výrobků pouze z plazmy ještě zdaleka nenastává. Ideální stav je takový, kdy si každý hemofilik – spolu se svým centrem – volí produkt sám. Bez vlivu regulátorů, tedy nejrůznějších institucí typu SÚKL nebo ministerstva a pojišťoven. K tomu je ale daleko všude ve světě, cenový faktor hraje až příliš velkou roli.

Světově uznávaným měřítkem úrovně léčby je spotřeba srážecích faktorů na jednoho obyvatele. V jedné z nejúspěšnějších zemí Irsku to bylo v roce 1996 1,5 IU Faktoru VIII, v roce 2003 3,5 IU a v roce 2012 8,12 IU. Pro porovnání u nás ve stejném roce 2012 4,0 IU. Spotřeba tedy neustále všude prudce roste a my na tom nejsme špatně. Velmi dobře je hodnocená úroveň vzdělání české hemofilické populace a vliv místní organizace na rozhodování státních institucí o léčbě. To považuje WFH za jeden z rozhodujících faktorů při výběru preparátů u každého jednotlivce. Vliv na výběr je třeba považovat za jednu z důležitých součástí lidských práv. Nic se ale nemá přehánět a tak americký způsob, kdy jednotliví výrobci mohou marketingově působit přímo na příjemce léčebných koncentrátů, se nesetkává s přílišným pochopením.

Závěr toho všeho? Vůbec na tom nejsme špatně v úrovni léčby, spotřeby koncentrátů, vlivu široké hemofilické veřejnosti na rozhodovací procesy. Volba každého jednotlivého preparátu má probíhat přísně individuálně, což centra u nás většinou praktikují. Klienti těch, kde takové zásady nectí, se mohou obrátit na svaz.

Plazmatické výrobky zdaleka nekončí, mají nezastupitelnou roli i pro další období. Kdo se tedy zatím k rekombinantním nedostal, není ničím ošizen.