Norma, která se nás týká
21. 11. 2018
ČSH
Zákon o veřejném zdravotním pojištění č. 48/1997 Sb. prošel za víc než dvacet let řadou úprav. Ministerstvo zdravotnictví připravuje teď velmi podstatnou změnu týkající se hemofiliků, konkrétně § 16. Je velmi stručný - (1) Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce. Ve třech řádcích se skrývá velmi důležité ustanovení, které ovlivňuje medikamenty, jež nejsou běžně na trhu, tedy nejsou zatím schválené a nemají stanovenou úhradu. Tu stanoví Státní ústav pro kontrolu léčiv a výrobci i plátci – tedy zdravotní pojišťovny – se jí musejí řídit. Pokud v příslušném seznamu takový lék není, a přitom je nezbytně potřebný, vztahuje se na něj právě zmíněný § 16. Jde tedy i o tak zvanou inovativní léčbu, podávání nových léčivých přípravků, které zatím na českém trhu nejsou.
Na téma novely celého zákona proběhl v poslanecké sněmovně pod záštitou Zdravotnického výboru seminář o problematice § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění a vstupu inovativních léčivých přípravků na trh. Zúčastnili se ho zástupci ministerstva, pojišťoven, SÚKLu, Asociace inovativního farmaceutického průmyslu, právníci a s nimi také zástupce ČSH.
Ve velmi otevřené diskusi byla řeč o potřebách pacientů a snaze o co nejsnazší a nejrychlejší přístup k inovativním lékům. V případě hemofiliků to mohou být například nová léčiva pro inhibitoriky, ale také preparáty s prodlouženou dobou účinku a podobně. I když tady není splněna podmínka „jediné možnosti,“ protože jsou k dispozici koncentráty s běžnou dobou účinku, lze podle výkladu vztáhnout takový paragraf třeba i na zavádění moderních preparátů, které se zanedlouho stanou běžnými. Důležité je, že se žádný ze zástupců rozhodných institucí vstřícnému pohledu nebrání a všichni vyjádřili ochotu maximálně podobným procesům pomoci. Hovořilo se tu například o byrokratické překážce, která vyžaduje originální klinické studie z českých zdrojů, třebaže jsou k dispozici velmi rozsáhlé ze zahraničí, kde mají vzhledem k podstatně větším vzorkům pacientů, průkaznější možnosti.
Nadějně vypadají závěry semináře, z nichž jednoznačně vyplývá, že napříště by mohlo být zavádění inovativních léků i pro velmi malé množství příjemců, výrazně jednodušší. Záležet bude na tom, zda si zákonodárci a hlavně dotčené instituce při výkladu novely zákona, vezmou přínosné myšlenky za své.